Značky neumí udržitelnost komunikovat. Vyhněte se greenwashingu transparentností a srozumitelností

Z každého nákupního centra, drogerie, nebo potravin na nás křičí hesla jako ekologický, etický, klimaticky neutrální, kompenzace uhlíkové stopy a další. “Zelená” témata a udržitelnost zkrátka táhnou spotřebitelskou pozornost. Zákazníci jsou ale také čím dál tím vnímavější a bezobsažná hesla už jen tak neprojdou.

Více než polovina Čechů v průzkumech uvádí, že společenská odpovědnost je jedním z důležitých faktorů při jejich nákupním rozhodování. Mnohé značky však často na ekologii odkazují i když pouze malá část jejich výrobků pochází z udržitelnějších materiálů anebo jejich komunikace není srozumitelná laickému spotřebiteli. Vytváří si tak problém sami pro sebe. Z komunikace se vytrácí transparentnost a fenomén tzv. greenwashingu nabírá na síle.

„Z různých průzkumů jasně vidíme, že greenwashing není cestou. Značkám nepřináší dlouhodobý prospěch, spíš naopak, škodí reputaci a také hodnotě značky,” říká Ivana Hekerle, ředitelka komunikace poradenské společnosti CIRA Advisory, která firmám radí jak v oblasti přechodu na cirkulární ekonomiku, tak v nastavení správné komunikační strategie v oblasti udržitelnosti.

Na trhu se již objevují i společnosti, které pochopily, že bez opravdových závazků a cílů je jejich strategie krátkozraká. „Sami pracujeme s firmami, které mají do detailu promyšlené své fungování, nevytváří odpad, využívají lokální a udržitelné zdroje pro výrobu. Své aktivity ale komunikují jen velice okrajově, protože mají pocit, že pořád nedělají dost a budou obviněni z greenwashingu,” říká Ivana Hekerle o opačném problému s komunikací udržitelnosti.

Kdy se jedná o greenwashing?

V souvislosti s greenwashingem se často zmiňují takzvané “hříchy” nepravdivé komunikace. Různé think tanky, marketingové agentury, či samotná média si vypracovávají vlastní žebříčky těchto hříchů. „Je důležité identifikovat si, co vlastně za greenwashing považovat budeme, hranice je totiž často opravdu tenká. Za největší problém ale pokládám to, že debaty o greenwashingu se vedou hlavně na úrovni marketingu. Přitom je potřeba podívat se na aktivity firmy komplexně – udělat si audit dodavatelského řetězce, inovovat produktový design, poradit se s odborníky o použití materiálů,” komentuje Ivana Hekerle.

“Natírání na zeleno” je problémem také pro investory, kteří potřebují ve svém rozhodování jasná kritéria. Dle Evropské komise se minulý rok greenwashingu dopustilo až 42 % prodejců, což může značně zkreslovat vnímání společnosti. Pro investory aktuálně proto vzniká takzvaná taxonomie udržitelných investic. Pro komunikaci s běžnými spotřebiteli ale zatím přesná pravidla neexistují.

„Zajímavé je, že čím víc toho firmy v oblasti udržitelnosti nebo inovací dělají, tím méně to komunikují právě proto, že se obávají obvinění z greenwashingu. Tenhle “zelený chaos” tedy opravdu nikomu neprospívá a spotřebitelé jsou čím dál více skeptičtí i vůči značkám, které to myslí vážně. Na druhé straně, pokud vaše značka udržitelné aktivity nekomunikuje vůbec, nebo velice opatrně, spotřebitel vnímá konkurenci za udržitelnější a vybere si jejich produkty,” dodává Ivana Hekerle.

Dlouhodobá komunikace musí být pravdivá a autentická

Asi každá marketingová i podnikatelská učebnice řekne, že společnost má mít vlastní vizi, unikátní důvod, proč existuje, a ten následně i dobře komunikovat. S udržitelností tomu není jinak. V rámci snah o udržitelnější budoucnost bychom proto neměli shazovat snahu korporací a dalších firem automaticky jako greenwashing, ale motivovat je k opravdové změně produktů, dopravy a dodavatelského řetězce. Společnosti by ale ke komunikaci svých udržitelných strategií měly přistupovat zodpovědně, propagovat to, co skutečně dělají a nebát se mluvit i o chybách na cestě za cirkulárnějších fungováním.

V Česku aktuálně vzniká několik iniciativ, které budou firmy vzdělávat o greenwashingu. Jsou jimi například Impact Metrics Dana Heuera a Martiny Patočkové nebo skupina No Greenwashing pod taktovkou Lenky Mynářové a Vladimíra Výška z Pale Blue Dot. Konzultace a poradenství poskytujeme v CIRA Advisory a téma greenwashingu rezonuje i ve velkých reklamních agenturách Havas a Ogilvy.

Udržitelný slovníček #2: Greenwashing

V udržitelném slovníčku vysvětlujeme pojmy z oblasti udržitelnosti a propojujeme souvislosti napříč obory. Tak trochu encyklopedie, tak trochu inspirace, jakým směrem se ubírat. Tentokrát na téma greenwashing.

Greenwashing – Aktivity firem, které mají přesvědčit veřejnost o tom, že produkt či služba jsou šetrnější k životnímu prostředí, než tomu ve skutečnosti je. Greenwashingu se mohou firmy dopouštět nevědomě, případně se může jednat o úmyslné nekalé praktiky či klamavou reklamu.

Greenhushing – Nedostatečné informování veřejnosti o udržitelných aktivitách firmy. To může být dvojího typu. Buď se jedná o nedostatečnou komunikaci aktivit, které mají udržitelný potenciál, čímž se firma připravuje o potenciální zákazníky a ocenění svých environmentálních aktivit, nebo se může jednat o záměrné zamlčování aktivit s dopadem na životní prostředí, aby se firmy vyhnuly kontrole úřadů a dohledu investorů.

Greenrinsing – Změna udržitelných a environmentálních závazků firmy ještě předtím, než společnost tyto závazky naplní. Firma se zaměřuje více na komunikaci záměrů než na samotné naplňování závazků.

Greenlabelling – Označování produktů a služeb pojmy, které ve spotřebiteli evokují udržitelnost produktu. Mezi tato označení patří například: eco-friendly, organic, renewable, from nature, compostable, green, natural apod. Při bližším zkoumání se však ukazuje, že jsou tato tvrzení zavádějící.

Greenshifting – Přenášení odpovědnosti na spotřebitele za environmentální přístup firmy. Typicky se může jednat o tvrzení, že spotřebitelé nemají dle průzkumů o udržitelnější produkty zájem, proto je firma nezavádí na trh apod.

Greenlighting – Společnost v komunikaci upozorňuje na ekologický přínos některé své aktivity nebo výrobku, aby odvedla pozornost od jiných činností, které se na životním prostředí projevují negativně.

Greencrowding – Taktika, kdy se firma schovává v davu jiných společností nebo majetkových struktur, aby se vyhnula pozornosti, případně odhalení aktivit s negativním dopadem na životní prostředí.

Greenscamming – Organizace či produkt si přisvojí název, který falešně naznačuje aktivity na ochranu životního prostředí. Skutečná činnost organizace je však mnohdy pouze obchodního charakteru.

Greenclaiming – Environmentální a ekologická tvrzení, která naznačují nebo vytvářejí dojem, že zboží či služba mají pozitivní nebo žádný dopad na životní prostředí, případně že poškozují životní prostředí méně než konkurenční zboží či služby. Pojem, se kterým pracuje evropská Směrnice o nekalých obchodních praktikách, a dle které je posuzována pravdivost těchto tvrzení.

SNOP – Evropská Směrnice o nekalých obchodních praktikách, která je v platnosti od roku 2021. Jako jedna z prvních legislativních rámců upravuje pravidla pro tzv. zelená tvrzení (greenclaiming) a penalizuje praktiky greenwashingu. Znění této směrnice bude dle rozhodnutí evropských orgánů v průběhu roku 2023 dále zpřísněno a zkonkretizováno.

Udržitelný slovníček #1: Udržitelnost a všechny záhadné zkratky, které s ní souvisí

V udržitelném slovníčku vysvětlujeme pojmy z oblasti udržitelnosti a propojujeme souvislosti napříč obory. Tak trochu encyklopedie, tak trochu inspirace, jakým směrem se ubírat. Tentokrát jako souhrn nejčastějších zkratek, které se v tématu udržitelnosti používají, a to včetně stručného vysvětlení.

CSRD – Nová směrnice o reportování udržitelnosti, kterou v červnu 2022 schválil Evropský parlament a Rada EU. Směrnice nabývá účinnosti roku 2024 a stanovuje evropské standardy pro nefinanční reporting ESG.

EFRAG – Evropská poradní skupina pro účetní výkaznictví, která stojí za aktuálními standardy nefinančního reportingu ESRS definované ve stávající směrnici NFRD. Agentura EFRAG se nyní podílí na tvorbě nové směrnice CSRD a standardů ESG.

ESG – Zkratka skládající se ze 3 slov – environmentální, sociální a governance (do češtiny přeloženo jako řízení firmy). Jedná se o oblasti, o kterých budou evropské firmy vést nefinanční reporting.

SDGs – Sustainable Development Goals neboli Cíle udržitelného rozvoje, 17 cílů definovaných v rámci OSN, kterých bychom měli dosáhnout do roku 2030. Tyto cíle slouží jako rámec pro udržitelné projekty a iniciativy například celým světem.

CO2 – Oxid uhličitý, tedy jeden z tzv. skleníkových plynů, který stojí za globálním oteplováním. Na tomto efektu se podílí i další plyny, pro jednodušší určení emisí jsou však přepočítávány na ekvivalent CO2.

LCA – Life cycle analýza neboli koncept posuzování životního cyklu výrobku. Nástroj, který analyzuje dopad výrobků a služeb na životní prostředí. Sleduje celý život produktu od získání surovin na jeho výrobu přes spotřebu produktu až po závěr životního cyklu ve formě vzniku odpadu.

CSR – Corporate Social Responsibility neboli Společenská odpovědnost firem. Dobrovolné aktivity, které měly ve svém původním záměru zmírňovat negativní dopady firem na společnost. CSR bylo však mnohdy zneužíváno ke greenwashingu, a proto je dnes tento koncept v kontextu klimatické krize považován za nedostačující. Nahrazuje jej koncept udržitelnosti s ním spojená legislativa povinného nefinančního reportingu ESG.

GRI – Global Reporting Initiative, nejrozšířenější standardy pro zpracování nefinančních reportů firem. GRI udává rámec, co a jak by měly firmy zveřejňovat, aby byly jejich reporty o udržitelnosti důvěryhodné a vzájemně porovnatelné.